Negativní puberťák

“Je mi to jedno” a úšklebek či ironická a uštěknutá odpověď – reakce vašich dvánáctiletých vnoučat?

Vaše sladké milované vnouče, které se vám vrhlo do náruče, když jste přijeli na návštěvu, najednou kroutí očima a brblá si pro sebe něco nesrozumitelného, když ho oslovíte. Nebo ještě hůř, používá puberťácké výrazy jako “a co jako?” nebo “dyť voco de” nebo “to neřeš…”, když jej upozorníte na neuklizené věci či na způsob, jakým mluví s matkou. Není na pubertu ještě brzo? Co se stalo s jeho vlídností, proč je najednou tak protivné?

Proč?

Ano, ano,všechno se zrychluje a tak i nástup puberta je daleko rychlejší. Už i desetiletí (jestliže mají starší sourozence, tak i mladší) začínají odmlouvat, být drzí, negativní, naštvaní. Chovají se, jako by jim všichni ubližovali. Vysvětlení je celkem prosté, ve svém prožívání procházejí velkou změnou. Snaží se zjistit, kým vlastně jsou a co od života chtějí. Co se to s nimi děje, co to vlastně prožívají a jaký vliv to má na jejich chování. Možná si kladete otázku,že i vy sami jste procházeli takovou změnou, stejně tak i vaše děti, ale s takovýmto chováním jste se rozhodně nesetkali. Již otřepané klišé, že doba je jiná, je v tuto chvíli celkem výstižné. Vztah rodičů a dětí se během posledních padesáti let výrazně proměnil. Dříve byl rodič jednoznačná autorita a tak jistě i dítě mělo větší respekt a přinejmenším vnějškové chování bylo v souladu s pravidly slušného chování, s rodiči se prostě nediskutovalo – nicméně asi si možná i vy vzpomínáte, co vše jsme si mysleli. Dnešní doba liberalismu vnesla i shovívavější postoj rodičů vůči dětem, snaží se mít daleko kamarádštějíš vztah ke svým potomkům, o věcech s nimi diskutovat a rozmlouvat. Nicméně když s dítětem diskutujeme, prepubertální dítě zdaleka neodhadne, zda je jeho způsob diskuse přiměřený. Často nedokáže posoudit, že už své chování “přešvihlo”, jedná impulzivně a ne vždy je schopen si uvědomit, že jeho chování má nějaké následky. V zásadě nejde o promyšlené chování, ale spíše impulzivní reakce na svět. A vrozenou obranou reakcí nás živočichů je buď útok nebo útěk. Jestliže vše co mu říkáte vnímá jako útok proti svému světu, bude jednat podle toho, buď drzým výpadem či naštvaným odtažením. Každý mladý výrazně potřebuje soutěžit s autoritou. Nachytat vás při jakékoli chybě, dokázat, že je lepší, chce prosadit svoje potřeby, myšlenky a dokázat, že už si je svým vlastním pánem. A v bezpečí domova, mezi lidmi, kteří ho budou vždy a za jakoukoli cenu budou milovat, je ten nejlepší způsob, jak si vyzkoušet, co je ještě únosné – nebo spíše, co vše mu projde. Také samozřejmě je nezpochybnitelný vliv společnosti – mnohokrát již bylo napsáno, že agresivní filmy mohou přispívat k dětské agresivitě. Ale nemusí jít pouze o explicitní násilí. Také různé seriály, počítačové hry, ale také texty písní se vyžívají v tom, že legrační a dostatečné dramatické je to, když se “vozíme” po někom druhém. Děti jsou často svědky ironických a cynických způsobů komunikce a ve škole jsou označení za “hustý”, když si osvojí tón hlasu, který je nadřazený, pohrdavý vůči druhým a drzý vůči dospělým.

Napodobování a nedůslednost

Nikdo nechce vychovat rozmazleného spratka. Nicméně mnohokrát to, co děláme či naopak neděláme, může k takovému chování přispívat. Rodiče jsou přetížení, přepracovaní a často touží strávit se svým potomkem čas bez hádek a konfliktů, takže drzou poznámku nechají být a rozházené oblečení raději uklidí. Současná doba také nepříspívá k formování charakteru, lidé, kteří jsou slušní, chovají se mile a druhým pomáhají, jsou často nazíraní jako hloupí a bez ambic, dnes je doba “tvrdých loktů”. Rodiče naučí děti diskutovat a obhájit své stanovisko, ale už je zapomínají učit, jak být asertivní, nikoli agresivní a nerespektující druhé.

 Co s tím?

Přestože samozřejmě nejúčelnější obrana proti negativnímu postoji je prevence, nikdy není pozdě na nápravu. Pár typů, jak se obrnit a zvládnout:

Za každým chováním je nějaká nálada. Je dobré se hledat, co za konkrétním naštváním či odmlouváním “vězí”. Někdy za “protivností” může být únava, nevyspání či větší stres ve škole. Strach či úzkost z nezdaru ve škole, z hádky s kamarádkou, z nejasností, co právě teď dělat, může vyústit v negativní chování. Prepuberťák si neumí přesně to, co se mu děje pojmenovat a jenom se necítí úplně dobře. Jestliže pohrdavý postoj, ironické poznámky a hrubá slova jsou normální mezi dospělými v rodině, puberťák je jistě bude napodobovat.

Pokuste se zůstat klidní – chování puberťáka je předvídatelné. Tudíž je vhodné a možné se na něj připravit. Jestliže se nenecháme “vytočit” nepřiléváme olej do ohně. Mnohokrát cílem dítěte je nás pouze naštvat, takže jestliže vyštěkneme “jak to se mnou mluvíš?” má nás tam, kde nás chtělo mít. Jedná se o boj o moc. Oproti rodičům máte tu výhodu, že nejste s dítětem tak často, že nejste vy odpovědní za neustálé napomínání, omezování a trestání a také, že přeci jen svým věkem máte přirozenější respekt. Je tedy potřeba uplatňovat nulovou toleranci pro nevhodné chování a velmi klidně a rozhodně trvat na tom, co říkáme. Jestliže dítě pokračuje v nevhodném chování je možné ho ignorovat či odejít a pouze říci, že až bude připravené mluvit s respektem, najde vás v kuchyni.

Rozeberte situaci potom, co dítě přestane být v afektu – každý dospívající ocení, jestliže s ním člověk jedná rozumně, nenařizuje a o věcech s ním diskutuje. Jestliže přejde afekt je vhodné už klidně pohovořit o proběhlé situaci. Upozornit na to, co takové chování vyvolává. Ukázat dítěti, že jeho chování má důsledky, nejen ty, že bude potrestáno, ale že také na Vás nějak působí. Mluvit o tom, jaký z toho máte pocit – “mám pocit, že mě neposloucháš, že to, co říkám, ti přijde jako úplná blbost, je mi to líto, jsem z toho naštvaný, takové chování mě výrazně zlobí”.  Je také možné pokusit se rozšířit obzor o důsledky jeho negativního chování na ostatní. Ukázat, například i na někom jiném, jak je takovéhle chování nepříjemné, jak to kazí náladu, co to s ostatními dělá. Například i to, že podle jeho chování ho budou hodnotit “ten je ale nevychovaný, zlý, sobecký, rozmazlený” a pro cizí lidi z hodnocení vychází i chování vůči němu “například ho nebudou mít rádi, nebudou ho zvát k sobě, nebude jim příjemné se s ním bavit”.  Řekněte dítěti, že mu rozumíte, že se necítí dobře, že je naštvané, že něčemu nerozumí, ale že to ho neopravňuje k tomu mluvit drze, neslušně a přehlíživě. Jestliže potřebuje pomoc, musí si umět slušně říci. Jestliže nesouhlasí a vy trváte na tom, aby to udělal, neznamená to, že ho to opravňuje, aby s vámi neslušně mluvil.

Chování přináší důsledky. Jestliže nepomáhá domluva, musí následovat potrestání. Je důležité naučit dítě tomu, že jeho chování má své konsekvence – trestání je v kompetenci rodičů, s kterými je vhodné se na tom domluvit, vy ale také můžete odebrat výhody, které poskytujete vy.

Chvalte děti, když je to možné. Někdy je zapotřebí mít hroší kůži, abychom nevyskočili při první poznámce, ale vydržíme-li, dítě to přestane bavit. Podporujte chování, které chcete, aby vaše dítě mělo. To znamená, že musíte být také vzorem. Ukazujte mu správný způsob řešení konfliktů. Ukažte mu, jak jednáte vy, když se necítíte dobře, když vás druhý štve a když chcete něco jinak.