Single ženy

Rozhovor pro „Moje psychologie“

Mají české single ženy vysoká očekávání, co se týká budoucích partnerů a je to podle Vás důvod, proč tolik žen v současnosti žije bez partnera? (Jednou jsem slyšela jednu režisérku mluvit o tom, že single ženy po třicítce jsou obvykle singles z nějakého důvodu, za který si však většinou mohou samy…psychická labilita, přílišná orientace na kariérní úspěchy apod. a že to nelze svádět na muže…)

Jsem podobného názoru. Myslím, že většina žen, které po třicítce zůstávají samy, spíše než konzultovat nároky na muže, potřebují konzultovat svoje psychické rozpoložení – úzkost, schopnost přizpůsobení, schopnost dělat kompromisy a domluvit se.

Současný svět ženám umožňuje zabezpečit se samy, partnera „nepotřebují“ z ekonomických ani jiných důvodů. Takže se partnerství omezuje na ten nejzákladnější důvod a to je láska, která však je strašně málo uchopitelná, popsatelná, racionální a tak je pro mnoho lidí vlastně nedostupná.

Co se vlastně skrývá za termínem „vysoká očekávání“? Jednak je to asi dost subjektivní, jednak nevím, na kolik se s tím setkáváte v praxi…řekla jste už například nějaké ženě, že by se možná měla zamyslet nad tím, co všechno od partnera chce a co sama nabízí? Při jaké příležitosti to bylo – co všechno žádala od partnera? A jak sami na sobě nejlépe posoudíme, jestli jsou naše požadavky ještě tak akorát nebo už jsou přehnané?

Nevím, zda jsou očekávání vysoká, spíše nereálná či nerealistická. Často se svými klientkami mluvím o tom, že každá mince má dvě strany. Očekávají-li od svých partnerů například klid a rozvahu, to že budou pro ně plni porozumění, musí též očekávat, že i konfliktní situaci se sousedem, budou řešit klidně a nepůjdou sousedovi vynadat. Často jsou očekávání  spíše rozporuplná a neslučitelná – očekávám, že partner má pro mne pochopení, ale když je třeba, sousedovi vynadá (promiňte nenapadá mě jiný příklad, tak se opakuji). Jenže lidská  povaha jde napříč událostmi a tak nemůžeme chtít, aby se jednou choval tak a po druhé jinak.

Také je nutné si uvědomit, co je pro nás opravdu důležité a co jsou vlastnosti, které jsou „rubem“ a jsme je ochotné tolerovat či respektovat.

Vzpomínám si na jednu scénu ze seriálu Dokonalý svět, kdy jedna žena říká druhé: „Chceš chlapa? Tak začni snižovat kritéria.“ Druhá: „A to se dělá jak?“ A první: „Dvojitou vodku, prosím…“ Jak často se setkáváte s tím, že když jsou ženy v určitém věku nebo jim začínají tikat biologické hodiny, jsou schopné od svých původních požadavků třeba úplně upustit a dát se dohromady s mužem, o kterého by před rokem možná ani okem nezavadily? Proč to dělají, když jistě tuší, že to nemůže skončit dobře? Nebo ano?

(Kateřino, tady mě napadá, jestli to není tak, že do určitého věku s přibývajícími zkušenostmi apod. naše nároky na partnera stoupají, ale pak se to v učitém bodě – věku láme a najednou se smiřujeme i s tím, co nám před rokem lidově řečeno nevonělo…pro mnoho žen je to lepší řešení než být sama nebo smiřovat se s tím, že nebudou mít dítě…)

Máte pravdu, nicméně to také můžeme nahlídnout pozitivně – možná naivně- že i ženy dozrávají a vlastnosti, které v mládí považovali za hodnotné a atraktivní, postupně přestávají být důležité a s přibývajícím věkem vlastnosti jako ohleduplnost, smysl pro zodpovědnost, péče o rodinu začnou být atraktivní. To jsou většinou vlastnosti, které mladí „macho“ muži nemají, ne?

Když mluvím s různými lidmi, vždycky mě ohromí, jak jsou jejich touhy podobné – u mužů i u žen: být respektován, být vyslechnut, mít pocit, že jsem centrem partnerova života. Tak proč je tak těžké se najít a tyto touhy sladit? Kde je chyba u nás samotných?

Myslím, že právě v tom, co píšete, že jsme převážně zaměřeni sami na sebe, chceme být centrem, respektováni, vyslechnuti, ale toužíme po tom, toto samé nabídnout partnerovi? Toužíme po vzájemnosti a po tom někoho milovat nebo pouze po tom, aby někdo miloval nás?

Rozhovor s Kateřinou Hollou dělala Jana Benešovská